Len čo okolo prejde nejaká motorka, hneď sa musím otočiť, aby som ju videla. Aj vtedy, keď som napríklad na obede s kolegami. Vďaka tomu sa už po práci roznieslo, že som motorkárka. 

Kolikrát v životě můžeme někomu darovat život? Nad touto otázkou jsem přemýšlela cestou z plzeňské nemocnice, den poté, co jsem darovala jedné pacientce z Česka kostní dřeň.

Hned v roce 1990, když se otevřely hranice, jsem s kamarádem vyrazil do Číny. Byli jsme v ní asi měsíc a půl a udělali jsme si tam takovou okružní cestu.

„Záchody? Ty nás nejvíc zaskočily v Mongolsku. Většinou to byla jen díra v zemi, která byla ze stran ohrazená.

Se šitím jsem začala v patnácti. V obchodech v té době hezké oblečení moc nebylo, tak jsem si ho začala vyrábět sama. A hrozně mě to bavilo.

Z arabských emirátů jsem se do Česka vrátil hlavně kvůli Counter Striku. Tehdy mi bylo čtrnáct a hráli jsme ho s kamarády přes internet.

Jako malý jsem chtěl být druhý Tomáš Rosický nebo Jaromír Jágr. Ale nevyšlo to. Asi i kvůli tomu, že jsem se nedokázal rozhodnout jen pro jeden sport.

Loni už jsem ušla asi tři tisíce kilometrů. Pět set z toho bylo na pouti do Compostely, na kterou jsem se s partnerem vydala koncem května. Bylo to spontánní rozhodnutí.

Narození naší první dcery mi zásadně změnilo život. Ale ne jen tak, jak se to obvykle stává. Kvůli ní jsem si totiž koupil první foťák a pak se začaly dít věci.