Eva Urbánková

Moje mamka o mně říká, že jsem vždycky chtěla někoho někam dovést – ať už k cíli nebo k šílenství. Jako malá jsem s bráchou venku našla dva slepýše, tak jsme je vzali domů. Schovali jsme je v krabici od nanukového dortu a tajně je krmili.

 

Pamatuju si, že jsem si jednou hrála na hřišti a najednou přiběhla mamka na pokraji infarktu. Slepýši totiž utekli, plazili se po chodbě a vyděsili ji, když šla domů s nákupem. Pokračovalo to záchranou mnoha dalších zvířat. Z jedné dovolené na Pálavě jsme přivezli nejdřív kocoura a další rok i toulavého psa. Slíbila jsem rodičům, že když si ho budu moci nechat, udělám z něj „něco“ –  Poslušného psa. Rok na to vyhrál poličského voříška roku. Chodila jsem s ním totiž na výcvik Agility, kde jsme trénovali po boku policejních vlčáků.

 

Tiše doufám, že dcera jednou domů přivede také třeba opuštěného psa. Mně to přítel nechce dovolit. Ale myslím, že ona to s ním bude umět. Na střední jsem pracovala jako průvodkyně, vodila jsem turisty do věže kostela, ve které se narodil Bohuslav Martinů. Nejšťastnější jsem byla, když se mi po 192 strmých schodech až na vrchol povedlo vyvést návštěvníky, kteří to vzdávali už na pátém schodu.

 

Všechny tyhle zážitky mě utvrdily v tom, že má smysl pomáhat a věci zlepšovat. Před dvěma lety jsem na Telemarketingu rozjela projekt, který měl změnit pohled na práci s klientem. Chtěla jsem víc prodávat srdcem. Tak, aby nám klient rozuměl. A myslím, že se mi to povedlo. Stává se, že klienti děkují třeba za konsolidaci úvěrů a speciálně za přístup operátorky, která se jim věnovala a vše hezky vysvětlila. To je pro nás obrovské ocenění.

Eva Urbánková, vedoucí sekce Telemarketing

1755 přečtení
17.8.2016