Ján Páral

Ze všech bojových sportů, které jsem dělal, mě nejvíc bavil asi box. Je v něm sice nejmíň technik, ale zase se jim člověk může věnovat důkladněji. Navíc se hodně vyhrává hlavou. Člověk se totiž nesmí podělat. Kromě boxu jsem dělal třeba i San Da. Je to v podstatě taková obdoba kickboxu z Číny. Z něj jsem si odnesl své největší zranění.

 

Kamarád mě totiž přesvědčil, abych jel na jeden turnaj. Tvrdil, že tam budou samí začátečníci. Soupeř, kterého jsem dostal, byl sice začátečník v San Da, jenže předtím asi patnáct let zápasil. Bylo to docela vyrovnané, ale v poslední minutě jsem trochu povolil a jemu se povedlo se mnou hodit. Při tom jsem dopadl na okraj žíněnky a rameno to nevydrželo. Skončil jsem ve špitále, měl jsem zdrátované rameno a asi deset centimetrů dlouhou jizvu.

 

Původně jsem přitom vůbec nepočítal s tím, že budu někdy dělat takový sport. Začínal jsem s aikidem. Dostal jsem se k němu přes asijskou filozofii, když jsem se zajímal o zen a japonské bojové umění. Postupně jsem vyzkoušel spoustu dalších bojových sportů. Nedávno jsem se k té Asii tak trochu vrátil. V práci jsem od března v týmu, který vyvíjí informační systém Japonské půjčky.

 

Líbí se mi, že je to akčnější než práce na aplikační podpoře. A že můžu víc ovlivnit způsob, jak budeme daný problém řešit. Pokud ostatní přesvědčím, že moje řešení je správné, tak to tak uděláme. Navíc líp vidím dopad své práce na byznys. Když něco udělám špatně nebo naopak něco vylepším, dá se efekt jednoduše vyčíslit. Navíc se nebojím kritiky. To jsem si přinesl právě ze sportu. Vím, že mě může posunout dál. Je to takový impulz, abych nepolevoval.

Jan Páral, Specialista Správy aplikace ESO9

1557 přečtení
6.10.2016