Z arabských emirátů jsem se do Česka vrátil hlavně kvůli Counter Striku. Tehdy mi bylo čtrnáct a hráli jsme ho s kamarády přes internet. Jenže z emirátů bylo pomalé spojení, tak jsem přesvědčil rodiče, že se vrátím domů a budu žít v Česku se ségrou. Naši totiž tehdy v emirátech pracovali.

 

Dohromady tam zůstali sedm let, i když já se vrátil asi po roce a půl. A docela jsem si to bez dohledu rodičů užíval. Ségře bylo tehdy jednadvacet, takže jsme byli spíš kamarádi.

 

Naši se do Česka vraceli vždy jen v létě. Mamka pak navíc ještě asi dvakrát během roku. A já vždycky na podzim a na Vánoce letěl za nimi do emirátů. Je fakt, že Vánoce jsem zažil ledajaké. Třeba jsme leželi na lehátkách u bazénu a zpívali koledy s filipínským sborem v kostýmech Santa Klausů.

 

A když jsem byl pracovně ve Vietnamu, přiletěli za mnou na Vánoce naši. Byli jsme v Hanoji a neměli jsme ani stromek, ani večeři, ani dárky.  Ale bylo to fajn. Seděli jsme na těch nízkých stoličkách, co mají na ulici, popíjeli gin s tonicem a sledovali vánoční dopravu.

 

Ve Vietnamu jsem byl dva roky. Home Credit totiž tehdy hledal zaměstnance, kteří pojedou předávat zkušenosti do dalších zemí, kde působíme. Spolupráce s Vietnamci ale byla občas docela složitá. Neumí totiž říkat ne. Takže když jim dáte nějaký úkol, kterému nerozumí, s úsměvem to odkývají a vy pak za týden zjistíte, že nic není hotové.

 

Ale i to nesplnění úkolu vám oznámí s úsměvem na tváři. Právě ty úsměvy mi z Vietnamu chybí asi nejvíc. I lidi, kteří téměř nemají co jíst a kde bydlet se na vás pořád usmívají. Jen tak, když kolem nich jdete po ulici. Tohle se od nich můžeme učit. A to je jedna z věcí, kterou se tady snažím předávat – hodně se usmívat. A nebýt takový „kyselý ksicht“, jak my Češi občas působíme.

 

 

Jan Predný, vedoucí oddělení Procesy a inovativní projekty

2147 přečtení
1.3.2017