Jana Šufajzlová

Když mi bylo dvanáct let, naši se rozvedli. Byla jsem docela ráda. Nikdy spolu totiž normálně nekomunikovali. S maminkou a bráchou jsme se pak přestěhovali do bytu asi čtvrté kategorie. Nebyl v něm ani záchod a koupelna. Pamatuju se, že když jsme s bráchou přišli ze školy, vzali jsme kladívko a majzlík a vysekávali jsme elektriku.

 

Od patnácti let jsem pak chodila na brigády, abych doma pomohla s rozpočtem. Myslím, že mě to hodně ovlivnilo. A když jsem začala studovat práva, hned jsem si našla práci, abych si zaplatila kolej. I práva jsem šla vlastně studovat kvůli tomu, v jakých podmínkách jsem vyrůstala. Nešlo mi ale jen o to, abych v budoucnu zabezpečila rodinu. Taky jsem chtěla, aby byly věci fér. Proto jsem chtěla být soudkyní. Potřebovala jsem k tomu ale praxi a s tou jsem začala ve firemní sféře.

 

Postupně jsem čím dál víc směřovala k personalistice a zalíbilo se mi to, protože radši jednám s lidmi než s „papíry“. Zůstala jsem u toho a prošla několik firem. Posledních dvanáct let jsem pracovala v IT společnostech. I přesto jsem měla pocit, že tomu prostředí úplně nerozumím. Proto jsem se vrátila do finančního sektoru, ve kterém jsem už kdysi personalistku dělala. A jsem v Home Creditu moc spokojená.

 

Když jsem přišla, překvapilo mě, jak je firma lidská a férová. Ke klientům i k zaměstnancům. Jsem ráda, že můžu přispět k tomu, aby se kolegové cítili dobře. Vždy se je snažím vyslechnout a být empatická. S věkem jsem se totiž naučila lidi nesoudit. Nikdo z nás nezná celý životní příběh toho druhého se všemi souvislostmi. Proto bych dnes jako soudkyně nebyla šťastná.

Jana Šufajzlová, ředitelka divize Lidské zdroje

1684 přečtení
3.8.2016