Zkusit si reálnou práci už na střední škole považuji za opravdu cennou a zajímavou zkušenost, takže hned, jak na mě vyběhla reklama se stáží na Facebooku, jsem zbystřila. Po přečtení popisku jsem byla ještě nadšenější a bylo mi jasné, že pokud bych se na stáž nedostala, tak by mě to opravdu mrzelo. To se naštěstí nestalo a ještě jednou moc děkuju Markét, Peťovi a Ivě za to, že si vybrali právě mě! 🙂

Do kanceláří Home Creditu jsem poprvé přišla před sedmnácti lety. Tehdy firma sídlila v Kounicově ulici v Brně v podkroví starého domu. A pracovalo v ní asi padesát lidí.

Len čo okolo prejde nejaká motorka, hneď sa musím otočiť, aby som ju videla. Aj vtedy, keď som napríklad na obede s kolegami. Vďaka tomu sa už po práci roznieslo, že som motorkárka. 

Kolikrát v životě můžeme někomu darovat život? Nad touto otázkou jsem přemýšlela cestou z plzeňské nemocnice, den poté, co jsem darovala jedné pacientce z Česka kostní dřeň.

Hned v roce 1990, když se otevřely hranice, jsem s kamarádem vyrazil do Číny. Byli jsme v ní asi měsíc a půl a udělali jsme si tam takovou okružní cestu.

„Záchody? Ty nás nejvíc zaskočily v Mongolsku. Většinou to byla jen díra v zemi, která byla ze stran ohrazená.

Se šitím jsem začala v patnácti. V obchodech v té době hezké oblečení moc nebylo, tak jsem si ho začala vyrábět sama. A hrozně mě to bavilo.

Z arabských emirátů jsem se do Česka vrátil hlavně kvůli Counter Striku. Tehdy mi bylo čtrnáct a hráli jsme ho s kamarády přes internet.

Jako malý jsem chtěl být druhý Tomáš Rosický nebo Jaromír Jágr. Ale nevyšlo to. Asi i kvůli tomu, že jsem se nedokázal rozhodnout jen pro jeden sport.