Lidé Home Creditu
Příběhy, které stojí za to číst. Lidé, které stojí za to znát.

Další články v kategorii

Moje mamka o mně říká, že jsem vždycky chtěla někoho někam dovést – ať už k cíli nebo k šílenství. Jako malá jsem s bráchou venku našla dva slepýše, tak jsme je vzali domů. Schovali jsme je v krabici od nanukového dortu a tajně je krmili.

Rodiče mě vychovávali hodně starostlivě. S prvními příznaky každého nachlazení jsme vždy hned běželi k doktorovi. V šestnácti měsících mi totiž diagnostikovali leukémii. Léčení trvalo přes dva a půl roku.

Keď som na tohtoročnom stretnutí českého a slovenského Home Creditu preberala cenu pre zamestnanca, ktorý dokáže ostatných nadchnúť, bolo to pre mňa obrovské zadosťučinenie. Je úžasné, že ma ľudia takto vnímajú.

Na vydanie môjho prvého cédečka mi požičali rodičia. Na druhé sme si už s chalanmi nasporili sami. Hranie nám šlo celkom dobre a bavilo nás.

Jsem vlastně tak trochu šmírák. Šmírák lidských osudů. Ráda totiž fotím na ulici lidi, kteří o tom nevědí. Nebaví mě dělat nějaké strojené fotky, raději hledám přirozenost.

Když mi bylo dvanáct let, naši se rozvedli. Byla jsem docela ráda. Nikdy spolu totiž normálně nekomunikovali. S maminkou a bráchou jsme se pak přestěhovali do bytu asi čtvrté kategorie. Nebyl v něm ani záchod a koupelna.

Keď idem niekam na motorke, deti ma nepustia z domu skôr, ako im sľúbim, že nespadnem. Pri jazde sa tak musím vždy naplno sústrediť. Nielen na seba, ale aj na všetko okolo.

Hned při své první testovací jízdě jsem měla nehodu. Letěla jsem při ní asi metr a půl nad zemí. Řidič, který mi ukazoval, jak mám s autem najíždět do zatáček, najel do svodidel a havaroval.

Rozvod našich byl docela dramatický. Mamka dokonce asi rok bydlela v jednom pokoji se mnou a mými bratry, protože vztahy mezi ní a tátou byly napjaté.