Lidé Home Creditu
Příběhy, které stojí za to číst. Lidé, které stojí za to znát.

Další články v kategorii

Jsem vlastně tak trochu šmírák. Šmírák lidských osudů. Ráda totiž fotím na ulici lidi, kteří o tom nevědí. Nebaví mě dělat nějaké strojené fotky, raději hledám přirozenost.

Když mi bylo dvanáct let, naši se rozvedli. Byla jsem docela ráda. Nikdy spolu totiž normálně nekomunikovali. S maminkou a bráchou jsme se pak přestěhovali do bytu asi čtvrté kategorie. Nebyl v něm ani záchod a koupelna.

Keď idem niekam na motorke, deti ma nepustia z domu skôr, ako im sľúbim, že nespadnem. Pri jazde sa tak musím vždy naplno sústrediť. Nielen na seba, ale aj na všetko okolo.

Hned při své první testovací jízdě jsem měla nehodu. Letěla jsem při ní asi metr a půl nad zemí. Řidič, který mi ukazoval, jak mám s autem najíždět do zatáček, najel do svodidel a havaroval.

Rozvod našich byl docela dramatický. Mamka dokonce asi rok bydlela v jednom pokoji se mnou a mými bratry, protože vztahy mezi ní a tátou byly napjaté.

Moje první výprava byla Škodou 105 do Saint-Tropez. Chtěl jsem se podívat na místo, kde se natáčeli četníci s De Funésem.

Úžasné emoce. A pak neskutečná pohoda, kterou navodil náš trenér Miloš Stibor. To jsou hlavní dvě věci, které si vybavím z mistrovství světa v kolové v roce 2008.

Na našem stánku v Tescu jsem už několik let a denně jsem v kontaktu s klienty. Chvílemi je to dost náročné, potkávám se totiž s různými typy lidí. Stává se, že na mě třeba rovnou začnou křičet.