Cestování mě vždycky bavilo. Hned v roce 1990, když se otevřely hranice, jsem s kamarádem vyrazil do Číny. Byli jsme v ní asi měsíc a půl a udělali jsme si tam takovou okružní cestu. A nadchlo mě to. Proto jsem začal víc cestovat. Jen jsem to musel skloubit s vyděláváním peněz.

 

Většinou jsem si tedy hledal práce, kde jsem mohl hodně jezdit po světě. Když jsem třeba dělal číšníka na zámořské výletní lodi, zažil jsem i desetimetrové vlny. Tehdy mě ráno vzbudilo ohromné houpání. Vstal jsem a málem se mi obrátil žaludek, jak to houpalo.

 

A to už jsem byl zvyklý na ledacos. Člověk si v tu chvíli uvědomil, jak je ve srovnání s přírodními živly malý. Jednou jsme taky ztroskotali. Uvízli jsme na mělčině, když jsme pluli z Dánska do Finska. Bylo to při večeři – všechno se najednou zakymácelo, začalo padat sklo a lidi křičeli a utíkali.

 

Všechny pasažéry jsme pak museli vyložit, vysát z lodi naftu a remorkéry nás odtáhly ke Švédsku. Na lodi jsem strávil asi rok. Byli jsme třeba v Americe, v Kanadě, na Islandu nebo na Špicberkách. Teď už cestuji hlavně po České republice.

 

S partou kamarádů jezdíme na kolech a snažíme se kopírovat českou hranici. Začali jsme na Moravě a přes Šumavu jsme se už dostali až k Chebu. Je to tam moc zajímavé, ale zároveň trochu smutné. Je tam totiž spousta zaniklých sudetských vesnic.

 

Na cestách taky hodně fotím. Staré domy, rozbořené hřbitovy a hlavně boží muka. Ani nevím, proč se mi tak líbí. Asi mi přijdou hodně fotogenická. Zvlášť ta opuštěná, která stojí o samotě někde v poli. Na cestách jsem se navíc naučil spoustu věcí, které můžu uplatnit i v práci.

 

Hlavně při komunikaci s ostatními. Dokážu je líp pochopit a taky najít kompromis. Což bylo důležité, hlavně když jsem pracoval na lodi. Byli tam zaměstnanci ze všech koutů světa – třeba z Francie, Itálie nebo Filipín. A občas tak bylo docela horko.

 

Radek Kožnar, Key Account Manager

1608 přečtení
11.5.2017