Rodiče mě vychovávali hodně starostlivě. S prvními příznaky každého nachlazení jsme vždy hned běželi k doktorovi. V šestnácti měsících mi totiž diagnostikovali leukémii. Léčení trvalo přes dva a půl roku. Maminka s tatínkem tehdy se mnou museli pravidelně jezdit do Prahy do Motola.

 

Sice si toho z té doby moc nepamatuji, ale vybavuji si třeba převozy na sál nebo jak jsem si povídal s doktory. A transfuze. Musel jsem několik hodin ležet a obě ruce jsem měl napíchnuté. Naštěstí už je dávno všechno v pořádku. I když mě to stálo nějaké zdravotní potíže a do teď musím jednou za rok na kontrolu nejen do Motola, ale také na kožní, oční, alergologii nebo endokrinologii.

 

Oproti začátku léčení je těch vyšetření ale jen pár. Doktor navíc říkal, že je větší šance, že mě srazí autobus, než že se vrátí leukémie. Rodiče mě zároveň vedli k tomu, abych i já pomáhal ostatním a byl na ně milý. Myslím, že se jim to povedlo. Snažím se být milý nejen na kolegy v práci, ale třeba i když se na mě v obchodě mračí prodavačka.

 

Navíc pracuju jako ajťák, takže příležitostí pomáhat lidem mám dost. Kdykoliv za mnou někdo přijde třeba s rozbitým notebookem, snažím se mu vysvětlit, co je za problém, jak je komplikovaný a jak dlouho potrvá oprava. Samozřejmě tak, aby tomu rozuměl. Možná i proto už mi tolik kolegů nabídlo tykání.

Stanislav Straka, specialista Oddělení Uživatelské podpory

3574 přečtení
11.8.2016