Jak náš mozek vnímá barvy

0 komentářů
481 přečtení
19.10.2017

Lidé z amazonského kmene Tsiname jsou lovci a zemědělci a s technologiemi se moc nekamarádí. Přesto právě díky nim přicházejí američtí vědci s návrhem nové teorie o tom, jak lidský mozek vytváří barvu.

Zatímco totiž pro bílou, černou a červenou mají Tsiname stejně jako my jednoznačná slova, v případě dalších barev je všechno jinak. Různí jednotlivci používají nejen různé termíny, ale dokonce každý po svém rozděluje barevný prostor.

 

Ti, co mluví kromě svého jazyka také španělsky, říkají modré „yushnus“ a zelené „shandyes“. Jiní ale označují obojí – oblohu a trávu – jako „yushnyes“ a ještě jiní zase všechny zelené a modré věci „shandyes“. To je ve světě, kde se přepokládá, že lidé napříč jazyky a kulturami rozlišují barevný prostor zhruba stejným způsobem, pro zvídavé vědce důvodem k akci.

 

Lingvista Ted Gibson z MIT a odborník na barvy a vnímání z Národního institutu zdraví Bevil Conway vycházejí z myšlenky, že s normálním zrakem jsou všichni lidé na celém světě schopní vidět stejnou paletu barev, ale liší se v tom, jak o barvách mluví.

Abychom jejich výzkum pochopili, musíme si něco říci o základním nástroji, který je ve vědě o barvách elementární. Jedná se o paletu, jejímž autorem je Albert Munsell, umělec a učitel z Bostonu. Ten uspořádal tisíce barev do trojrozměrného prostoru podle odstínu (vlnové délky fotonu), hodnoty (jasu) a chroma (sytosti, např. od pastelových po živé).

 

„Umístění ústředních barev je ve všech jazycích většinou na podobném místě. A se vzrůstající industrializací získávají jednotlivé kultury více ,barevnýchʻ slov. Začíná se bílou a černou (nebo světlou a tmavou), následuje červená a pak řada dalších barev,“ říká Conway. Ale proč? Proč všichni lidé vybírají zhruba stejná místa pro identifikaci barevných změn, když je barva pouze foton, neredukovatelné kvantové světlo na souvislém spektru vlnových délek?

Lingvisté mohou říci, že to je proto, že jazyk vytváří kulturní normy. Antropologové by mohli říct, že to je proto, že některé barvy mají větší kulturní význam. Neurologové a fyziologové by mohli říci, že je to kvůli specifickým světelně senzitivním buňkám v oku naladěným ke vnímání červené, zelené a modré vlnové délky, a vysílání signálů do vizuální části mozkové kůry. Výzkum barev je mezioborový a všechny zajímá.

 

Jak si lidé doopravdy vytvářejí myšlenková pojetí světa?

Conway a Gibson se rozhodli začít hledat odpověď u kmene Tsimane. Do zkoumané skupiny zařadili i španělské rodilé mluvčí z blízkého města v Bolívii a anglické rodilé mluvčí ze Severní Ameriky. A vzali si k tomu Munsellovu bodovou paletu. „Požádali jsme všechny, aby popsali barevné body způsobem, který by dával smysl někomu jinému, kdo ale mluví stejným jazykem. Měli body popsat jakýmikoliv slovy, která považují za výstižná,“  vysvětluje Conway.

Poté tým provedl statistickou analýzu, aby zjistil formální název pro každý bod v každém jazyce, a následně zkoumal, jak jsou jednotlivé výrazy srozumitelné. „Když před sebou oba máme kompletní barevné pole, já vyberu bod, aniž bych vám ho ukázal, a použiju k popisu bodu to slovo, kolikrát musíte hádat, než správně určíte, o kterém bodu mluvím?“ říká Conway. Se svým týmem takto zjistil, že některé barvy jsou jednoduše komunikovatelné (není třeba tolik slov a odhadů) a některé jsou složitější.

Zatímco severoamerická angličtina a bolivijská španělština jsou z pohledu komunikace o barvách poměrně sofistikované jazyky, jazyk kmene Tsimane má „barevných“ slov méně. Navíc je nepoužívá jednoznačným způsobem. O to větším překvapením bylo pro vědce zjištění, že všechny tři jazyky mají v podstatě stejné pořadí barevných bodů v žebříčku komunikační efektivity.

Jinými slovy, anglicky mluvící Američan a člen kmene Tsimane mají s těmi samými barvami stejné potíže. A další zjištění: bez ohledu na sofistikovanost se všechny jazyky na světě snáz vyjadřují o teplých barvách než o studených. „Přitom se nejedná o žádné západní pojetí barev. Jde o mnohem primitivnější, základní, univerzální třídění.“ Pro Conwaye a Gibsona to bylo důvodem pro další výzkum. 

Vědci pro něj využili databázi 20 000 snímků, kterou má společnost Microsoft pro trénink automatických výukových systémů. Obrázky jsou náhodnými objekty, ručně kódovanými pixel po pixelu, na základě toho, co je objekt a co je pozadí.

Lidský mozek je v tomto rozlišování velmi schopný. Výsledky analýzy? Zatímco barevné statistiky přírodního světa jsou prakticky identické, bez ohledu na biom, tedy společenství živých organismů typických pro určitou oblast, a ekosystém (i když se nám to možná nezdá, různá místa na zemi jsou co se barevnosti týče stejná), jakmile aplikujeme právě rozlišení objektu a pozadí, zjistíme velmi zajímavou skutečnost: objekty a teplé barvy spolu významně souvisejí.

Hypoteticky – zelená barva lesa nebo modrá barva oblohy či oceánu jsou tak všudypřítomné, že se pro nás svým způsobem staly méně zřetelné.

Jsou tak obrovské, až se staly pozadím. Zelená a modrá jsou barvami, které nechceme konkretizovat. Nejedná se o konkrétní objekty. Teplé barvy jsou lidé, ostatní živočichové, plody a ovoce, rostliny a podobně,“ tvrdí Conway.

Tato myšlenka nenabízí jen vysvětlení, proč se v celé řadě jazyků lépe vyjadřují teplé barvy než studené, ale odpovídá i na to, proč si jazyky osvojují nové barvy v pořadí podle užitečnosti. Barvy, které jsou více součástí našeho každodenního života, se dostávají do slovníku dříve.

To je dost odlišný přístup k barvám, než jaký nabízí např. antropologie nebo neurofyziologické pojetí.

 

Barvy se od biomu k biomu významně neliší, ale barvy člověkem vybudovaných prostředí ano.

Nikdo si asi nesplete zářivé noční panorama hongkongského velkoměsta s křišťálovým podzimním ránem v Bostonu. „Jedním z velkých pokroků industrializace je rozšiřování barevné škály. Nyní máme barevné full HD televizory schopné produkovat mnohem více sytých barev, než jsme kdy dokázali vyrobit,“ říká Conway. „První jeskynní umělci měli dva druhy okrové barvy a černou z uhlí. Tato radikální změna prostředí je způsobena přidáním syntetických pigmentů.“  

Lidé z izolovaných kmenů vidí stejné barvy jako někdo, kdo vyrostl v Paříži nebo v Tokiu – západy slunce jsou stejně dechberoucí a mají všude stejné odstíny. Ale s nástupem nových pigmentů a barviv, které předměty různě zabarvují, se posouváme daleko za pouhé dělení na teplou a studenou. Jak na jazyky působí technologie, potřebují zkrátka nová pojmenování pro nové barvy.

 

Zkuste si sami zahrát vědeckou hru: ukažte svým přátelům nějaký předmět, požádejte je, aby ho popsali, a poté jim ukažte stejný předmět, ale v jiné barvě. Udělejte to se čtyřmi přírodními předměty a pak se čtyřmi umělými.

Například začněte se zelenou paprikou a pokračujte s červenou paprikou. Druhý předmět nejspíše sami popíší pomocí barvy. Pokud by byli vaši přátelé z kmene Tsimane, zažili byste jiný scénář. Když jim ukážete žlutý banán a pak zelený, většinou ten druhý popíšou jako „nezralý“. Ale přejdete-li k umělých předmětům, začnou je popisovat pomocí barev. „Barva byla během industrializace vyčleněna jako jediný způsob, jak tyto předměty rozlišovat,“ uzavírá Conway. 

Jak vidíte, studium barev je zajímavou a dobrodružnou cestou do hlubin lidského vnímání a poznávání.  Nějakým způsobem si právě očima, sítnicemi a houževnatým spletencem neuronů lidé staví v hlavách celé barevné světy a nikdo neví přesně jak. To, o čem mluvíme, když mluvíme o barvě, není nic jiného než lidský mozek vytvářející kognitivní svět.

 

Zdroj: https://www.wired.com/story/what-you-call-a-color-depends-on-how-you-use-it/

 

 

 

 

 

Autor: Redakce Home Credit
Komentáře
Přidat vlastní komentář
Tento článek ještě nikdo nekomentoval. Buďte první.
Komentovat
Přidat vlastní komentář