Život ve Vietnamu: Jak se připravit na rok v zahraničí (1. část)

0 komentářů
1123 přečtení
7.3.2015

Jednou z výhod zaměstnání ve velké nadnárodní společnosti je nespočet příležitostí přičichnout k zahraničním zkušenostem. Ať už prostřednictvím povídání zcestovalých kolegů, spolupráce na mezinárodních projektech, nebo pokud se člověk rozhodne chopit příležitosti, je tu možnost sbalit se a poznat to na vlastní kůži.

To byl jeden z důvodů, proč jsem se před 2 a půl roky, když jsem hledal práci, rozhodl zkusit to u Home Creditu. A protože mi je 25, mám rok po státnicích, jsem bez závazků a cestování jsem měl vždy tak nějak v krvi, využil jsem samozřejmě variantu číslo 3.

Home Credit už tradičně umožňuje svým českým a slovenským zaměstnancům ucházet se o pozice v jiných zemích skupiny. Moje specializace je projektový management a poohlížel jsem se tak po pozici projektového manažera v některé z asijských zemí skupiny Home Credit.

Moje příležitost přišla z Vietnamu, konkrétně Saigonu. Formálně tedy Ho Chi Minh City, ale to zde uslyšíte spíše výjimečně. Město se po staletí jmenovalo Saigon a ve vietnamské válce zde sídlila vláda Jižního Vietnamu. Po porážce Jihu se politbyro rozhodlo město symbolicky přejmenovat na počest slavného komunistického vůdce – Ho Chi Minha, většina místních si však na nový název dosud nezvykla… a tedy ani já ne.

Z vlastní zkušenosti teď už můžu říct, že odletět na týden na dovolenou do Řecka, nebo na rok za prací na druhý konec světa je sakra rozdíl. Jasně, balení je víc, je třeba zrušit kreditky, telefon, vyřídit všechny resty v práci, atd. Ale tohle všechno je v pohodě, vždy se to dá nějak zařídit.

Je ale jedna věc, která mi dala pořádně zabrat, hlavně tím, že jsem si ji uvědomil asi až týden před odletem. Došlo mi totiž, že se chci se všemi pořádně rozloučit! Je krásné, že v takových momentech si člověk opravdu uvědomí, na kom mu záleží a co vše opouští. Rok uteče jako voda, ale i tak cítím, že jsem v Česku nechal část sebe.

Dost ale melancholie, bylo třeba se zabalit a připravit se na nový život v zemi lotosového květu. Ještě než ale znovu zabřednu do pracovního procesu, rozhodl jsem se využít pár zbylých dnů dovolené a před nástupem do práce si na pár dní odskočit do sousedního Thajska nabrat síly. No, a protože mi firma nabídla odstěhování několika krabic osobních věcí prostřednictvím carga, bylo třeba se rozhodnout, co přijde do krabic (které přiletí do Vietnamu s 14 denním zpožděním) a co do kufru s sebou.

Způsob selekce byl jednoduchý – do kufru přišly věci na dovolenou v Thajsku, základní hygiena a pár košil na první dny v práci. Nebyl jsem si jistý, jaký je ve Vietnamu dress code (pravidla pro oblékání), ale po zvážení jsem se rozhodl trochu zariskovat a oblek s kravatami si s sebou do kufru nebrat.  Zbytku věcí se chopil zkušený stěhovák, který přijel až z Prahy, aby zajistil zabalení a dopravu do cargo terminálu.

Před odletem už zbývá jen zkontrolovat, zda je vše vyřízeno a připraveno na moji roční nepřítomnost. Nejsme totiž v Estonsku. Zatímco se v Česku o e-governmentu mluví už roky, z desetitisícové dálky toho člověk na českých úřadech bohužel stále moc nezařídí. Zdravotní pojištění jsem přerušil, telefonní číslo jsem si převedl pouze na předplacenou kartu s roamingem – ve Vietnamu budu mít samozřejmě místní.

Důležité bylo připravit plné moci pro rodinné příslušníky pro přebírání pošty, aby mi něco důležitého neuniklo. Mzdu mi bude platit přímo vietnamský Home Credit v EUR na účet dle mé volby.

Tamní vláda ale výrazně limituje objemy peněz, které člověk může jednorázově legálně ze země vyvézt, proto jsem se rozhodl založit si EUR účet v Česku a nechat si průběžně peníze posílat přímo domů do Evropy. Představa toho, že do letadla pašuji mé celoroční úspory schované v trenkách, totiž není zrovna ten pravý adrenalin pro mě.

účtem v Česku sice něco zaplatím na poplatcích (především za výběr z bankomatu v zahraničí), ale znáte to, lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše 🙂 O víza, pracovní povolení a ostatní formality (musel jsem mimo jiné podstoupit kompletní zdravotní prohlídku) se již postarala firma v uplynulých týdnech, takže už nic nebrání vyrazit vstříc dálnému východu.

 

Samotný přímý let ze střední Evropy do Vietnamu trvá obvykle 11-12 hodin, ale s cestou na letiště a přestupy (přímý let z Prahy do Saigonu pokud vím, nelétá) to může být i dvakrát déle. Já letěl přes Paříž a v mém případě jsem vyrážel z Brna na letiště ve 3 ráno a v Saigonu jsem byl v 6 ráno následujícího dne. I s časovým posunem +5 hodin cesta zabrala cca 22 hodin.

Co z toho vyplývá? Pokud plánujete podobnou cestu a nejste „usínací“ typ, doporučuji prášky na spaní. Já jsem plánoval prozíravě a večer před odletem si domluvil poslední loučení – pro jistotu jsem ponocoval tak, že jsem ani nespal. Po probdělé noci je člověk tak vyřízený, že v letadle usne, i kdyby nechtěl.

Přílet do Saigonu už byla hračka. Projít pasovou kontrolou, vyzvednout si kufry, vyplnit vstupní kartu a při opuštění letiště se nechat praštit přes tvář pověstnou fackou, dobře známou z tropických destinací.

Obrazně řečeno samozřejmě, fackou myslím ten okamžik, kdy člověk opustí klimatizované prostory letiště a ocitne se venku na vzduchu rozpáleném na 37 °C. Konec jara se tu nese ve znamení příchodu období dešťů a zároveň je to nejteplejší období v roce. No umím si dobře vybrat čas příletu 🙂

Pro mne to zatím ale byla jen taková malá ochutnávka. Obratem se vracím zpět do letištní haly a za 2 hodiny sedám na další letadlo do Thajska, na slíbenou krátkou dovolenou. Skutečný začátek mé vietnamské zkušenosti se tedy odkládá, nová etapa mého života začne za týden…

 

Honza Predný, Home Credit

Autor: Redakce Home Credit
Komentáře
Přidat vlastní komentář
Tento článek ještě nikdo nekomentoval. Buďte první.
Komentovat
Přidat vlastní komentář