Život ve Vietnamu: Začínám (2. část)

0 komentářů
1244 přečtení
20.3.2015

7 dní v Thajsku uteklo jako voda (rozhodl jsem se tyto dny strávit na ostrovech Phuket a Phi Phi, zde se točil známý film Pláž) a to znamená, že mě tentokrát už doopravdy čeká život v jihovýchodní Asii tak, jak jej většina dovolenkových návštěvníků z Evropy nemá příliš šanci poznat – přímo mezi Vietnamci v pracovním procesu.

Přilétám na letiště v Saigonu, kde mne vyzvedává firemní řidič s dodávkou. Trochu je mi ho líto, protože v den mého příletu je v celém Vietnamu státní svátek (svátek práce), a tak zatímco si jeho kolegové užívají volno, on musel sednout za volant a vyzvednout mě. Počasí první den je nádherné, svítí slunce a je tentokrát již (po aklimatizaci v Thajsku) snesitelných 35 °C.

Opouštíme letiště a projíždíme svátečním Saigonem. Všude vlají rudé vlajky, střídavě s motivem hvězdy či srpu a kladiva. Když pominu politický kontext, průjezd vyzdobeným městem na mě udělal velmi silný dojem.

Ulice v Saigonu jsou nádherné – centrum města je jako pozůstatek francouzské koloniální historie plné bulvárů lemovaných stoletými stromy. Rudá výzdoba tomu všemu přidává na jednu stranu trochu bizarní, na druhou stranu majestátní nádech. Objem městské zeleně všeobecně mě tu velmi překvapil. Procestoval jsem ve svém životě mnoho měst nejen v Evropě, ale také v USA a pár i v Asii, ale snad nikde jsem se nesetkal s tak „zelenými“ ulicemi.

Přestože je státní svátek, řidič mě paradoxně veze přímo do práce. Ne snad proto, že bych byl blázen a chystal se nastoupit hned po příletu a navíc v den volna, ale z mnohem prozaičtějšího důvodu. Firma mi na první měsíc zajistila bydlení přímo v budově, kde sídlí místní Home Credit.

Pro člověka, který se ocitá v úplně novém prostředí, to má mnoho výhod. Není třeba řešit dopravu do práce, člověk má trochu klid na aklimatizaci, může si pospat o půl hodinky déle, atd.  Je to poprvé v životě, kdy do práce jezdím výtahem v bačkorách… Vše je ale jen dočasné, „bydlet v práci“ dlouhodobě určitě nehodlám a čeká mne stěhování do jiného bytu, který si vyberu.

Vietnam jako takový je úplně jiný svět, než na co jsme zvyklí z Evropy. První, čeho si běžně Evropan na ulici všimne, je neuvěřitelně chaotická a pro Čecha, zvyklého na jakési dopravní předpisy, duševně naprosto zničující doprava. Oproti ulicím Saigonu působí i mraveniště jako vzor organizovanosti a uspořádanosti ala made in Germany.

Aut na ulici moc nepotkáte (vláda tu na dovoz aut uvalila daně a cla ve výši desítek až stovek procent, takže málokdo si zde auto může dovolit), zato motorkami jsou ulice doslova zaplavené. A když říkám doslova, myslím doslova! Myslíte, že se jim vyhnete, když půjdete po chodníku? Ani náhodou. Když je ulice ucpaná, chodník je pro řidiče vítanou zkratkou.

Když se bavím s Vietnamci, nikdo z nich vlastně ani moc neví, zda jsou ve Vietnamu nějaké oficiální dopravní předpisy. Jisté je jen to, že je nikdo nedodržuje. Jediné, co jsem stihl vypozorovat je to, že řidiči většinou zastaví na červenou (ale nespoléhal bych se na to) a že auta, která jezdí převážně v levém pruhu, mají zpravidla jakousi pseudo-přednost. V praxi to znamená, že když auto např. odbočuje doleva, nemusí dávat přednost protijedoucím motorkám, ale prostě jen přibrzdí a pomalu začne odbočovat. Protijedoucí motorky se přizpůsobí a začnou auto v protisměru „obeplouvat“. Můžete si to představit, jako když se brodíte tekoucí vodou, provoz v protisměru se přizpůsobí a „obteče“ vás. Výsledek? Pro Evropana sice tak trochu lístek do blázince, ale představte si – ono to v podstatě funguje. Ulice jsou tu přeplněné, ale přesto jsou tu nehody s nějakými vážnějšími následky velmi vzácné. Vše se totiž odehrává ve velmi malých rychlostech (v centru se jezdí cca 20-30 km/h), a tak to maximálně skončí pár odřeninami nebo prohnutými plechy.

Doprava ve městě je jedna z věcí, které člověka praští do očí hned na první pohled, ve skutečnosti je to ale jen špička ledovce. Já svoji cestu do nového (dočasného) domova zvládl a něco mi říká, že objevovat rozdíly ve zvycích a způsobu myšlení místních je něco, co mě bude udržovat v úžasu minimálně celý rok. A to nemluvím o překrásné vietnamské přírodě, vyhlášené kuchyni a bohaté historii…

Honza Predný, Home Credit

Autor: Redakce Home Credit
Komentáře
Přidat vlastní komentář
Tento článek ještě nikdo nekomentoval. Buďte první.
Komentovat
Přidat vlastní komentář